FyzWeb  články
Skvrnité planety2007-03-09 

Podzim 2006 zaznamenal hned dva zajímavé objevy, které se týkají počasí na velkých plynných planetách Sluneční soustavy. V září oznámila ESA (Evropská vesmírná agentura, jejíž členem je od roku 2006 i ČR) objev první tmavé skvrny na Uranu. V listopadu pak sonda Cassini (NASA) vyfotografovala na jižním pólu Saturnu bouři nezvyklého tvaru.

Podobně jako je tomu u pozemských hurikánů, jsou bouře na plynných planetách viditelné z vesmíru jako barevně odlišné oválné skvrny. Ale ne všechny jsou opravdu bouře.

Velká rudá a její kolegyně

Nejznámější z nich je bezesporu tzv. Velká rudá skvrna, rozsáhlá pozemskými dalekohledy viditelná anticyklona na Jupiteru. Poprvé byla pozorována už v roce 1665 italským astronomem Giovanni D. Cassinim. Ze všech známých bouří ve sluneční soustavě je největší – je 24–40 000 km dlouhá a 12–14 000 km široká, tzn. je 2-3x větší než Země. Nachází se na 22° jižní šířky planety a rotuje po směru hodinových ručiček s periodou 6 dní. Důvod jejího červeného zabarvení dosud nebyl vysvětlen.

Nedaleko od Velké rudé se poměrně nedávno objevila menší skvrna zvaná „rudý junior“ nebo také „Oval BA“. Je velká jen asi jako polovina Země a vznikla v letech 1998-2000 zřejmě sloučením tří menších bílých skvrn (viz další odstavec). V listopadu 2005 se začala zbarvovat do hněda a dostala tmavší odstín než jaký má Velká rudá. Počátkem července roku 2006 se k sobě obě skvrny přiblížily. Ke srážce nedošlo, ale setkání mírně ovlivnilo tvar Juniora.

Na Jupiteru se dále nachází nespočet menších bouří, které se dají rozdělit do dvou skupin: bílé ovály jsou tvořeny chladnými oblaky a nachází se ve vyšší atmosféře, zatímco hnědé ovály se nachází ve stejné vrstvě jako ostatní oblaka a jsou teplejší.

Největším objektem na Jupiteru je Velká temná skvrna. Rotuje kolem severního pólu planety, kde ji drží polární tryskové proudění (podobné proudění udržuje pozemskou ozonovou díru nad jižním pólem). Protože je nestálá, byla objevena až v roce 2003 sondou Cassini. Je přinejmenším stejně velká jako Velká rudá skvrna a nachází se ve vyšší stratosféře. Na rozdíl od Velké rudé skvrny je mělká. Pro lidské oko není viditelná, objevena byla na snímcích v UV spektru. Podle některých domněnek může být tato skvrna vedlejším efektem polárních září na Jupiteru. V tom případě by šlo o uhlovodíkový oblak.

Saturnův „hurikán“

Počátkem listopadu roku 2006 objevila sonda Cassini (NASA) na jižním pólu Saturnu neobvyklou bouři o průměru 8 000 km (dvě třetiny průměru Země), otáčející se po směru hodinových ručiček rychlostí 550 km/h. Bouře na pohled připomíná hurikán a má vyvinuté oko, přitom na plynných planetách dosud nebyly bouře s okem pozorovány. Nechová se však jako hurikán - zatímco pozemské hurikány se pohybují, tato bouře je přimknuta k Saturnově jižnímu pólu. Oko bouře se jeví jako temné, protože je obklopeno vysokou vrstvou mračen a obsahuje tmavá oblaka nacházející se mnohem níž než je Saturnova stratosféra. Lze jím tedy nahlédnout do nižších vrstev atmosféry planety.

Jižní pól obklopují doslova stovky menších bouří, které se na snímcích jeví jako tmavé skvrnky. Na jižní polokouli Saturnu je nyní léto a další pozorování v nejbližších letech objasní, jakou roli hrají roční doby v dramatické meteorologii Saturnova jižního pólu.

Atmosféra Saturnu je celkově velmi aktivní – obsahuje nespočet malých bouřkových systémů, které obvykle trvají několik měsíců a často i splývají. Žádný jiný z nich nemá hurikánové oko. Od začátku roku je na planetě pozorován velmi aktivní prstenec mračen, tzv. bouřková ulička, ve kterém se neustále tvoří bílé vířivé bouře.

První bouřka na Uranu zaznamenaná v roce 2006

Koncem září 2006 objevil Hubblův kosmický dalekohled v Uranové atmosféře na 27° severní šířky obrovský tmavý vír o rozměrech 1700-3000 km (cca dvě třetiny USA). Z minulosti existují nepotvrzená pozorování tmavých skvrn, ale od roku 1994, kdy začal planetu snímkovat Hubblův teleskop, je to první zaznamenaná bouře. To znamená, že se bouře objevila v nedávné době.

V současnosti prochází Uranova atmosféra obdobím neobvykle zvýšené aktivity a objev tmavé skvrny může signalizovat začátek jara na severní polokouli planety. Příští rok v prosinci nastane na Uranu jarní rovnodennost a vědci předpokládají, že v té době bude aktivita Uranovy atmosféry podobná jako aktivita atmosféry Neptunu. Vzhledem k velkému sklonu rotační osy Uranu, která se nachází téměř v rovině jeho oběžné dráhy, jsou rozdíly mezi ročními dobami extrémní. Oblast, ve které byla bouře objevena, byla nyní vystavena slunečnímu záření po mnoha letech ve stínu. Astronomové netrpělivě očekávají, co všechno přechod ze tmy způsobí.

Neptun

Jak už bylo zmíněno výše, má Neptun dynamicky se vyvíjející atmosféru, ačkoliv se nachází daleko od Slunce. Bílá cirovitá mračna (složená z krystalků ledu a metanu v pevném skupenství) se mění takřka každých několik hodin, takže aktivita neptunské atmosféry je svou rychlostí srovnatelná s pozemskou. Změny však probíhají ve větším měřítku a postihují rozsáhlejší území. Vanou zde nejsilnější větry ve Sluneční soustavě; dosahují rychlostí až 2000 km/h a většinou mají západní směr, tedy proti směru rotace planety.

Nejsilnější vítr byl zaznamenán v okolí dnes neexistující Velké temné skvrny, která byla objevena sondou Voyager 2 v roce 1989. Velikostí (srovnatelná se Zemí) a polohou (22° jižní šířky) připomínala Jupiterovu Velkou rudou skvrnu a z jejího tvaru a obklopujících bílých cirových mračen se dalo usuzovat na anticyklonický bouřkový systém rotující po směru hodinových ručiček. V průběhu času se její tvar měnil a v roce 1994 už na snímcích z Hubblova teleskopu nebyla. Je možné, že v tomto případě nešlo o cyklonu jako je Velká červená skvrna, nýbrž o díru v atmosféře podobnou pozemské ozónové díře.

Při pozorování z roku 1994 chybělo i několik menších temných skvrn, které vyfotografoval v roce 1989 Voyager 2. Na snímcích se však objevily formující se nové tmavé skvrny. Tato náhlá změna dosud nebyla vysvětlena a její příčiny by mohla vysvětlit další pozorování.

Atmosférické jevy na plynných planetách se tedy v mnohém liší od pozemských. Těmto planetám totiž chybí pevný povrch – proto např. bouře mají mnohem delší životnost než pozemské, které ztrácejí energii, když se dostanou nad pevninu. Některé plynné planety ale mohou obsahovat tekuté vrstvy, takže se jejich podmínky blíží podmínkám v oblasti pozemských oceánů. Studium atmosférických jevů na jiných planetách tak může vědcům pomoci porozumět klimatu naší planety.

Zdroje: www.nasa.gov, www.astro.cz, www.ian.cz, www.en.wikipedia.org, www.spaceref.com, www.scienceagogo.com.

Zpracovala P. Hyklová.





Doporučit článek

Od:
Komu:
Antispam: