Rovných sto let své existence si 6. dubna připomene malá vodní elektrárna u osady Želina na Kadaňsku. Pro svou potřebu a rovněž okolní obce ji v roce 1908 nechalo vybudovat město Kadaň. I když se již ve dvacátých letech minulého století ocitlo toto dílo na pokraji zániku, dnes opět slouží svému účelu. Od svého znovuzrození v roce 1994 až do 31. prosince 2007 dodala malá vodní elektrárna Želina do rozvodné sítě 31 913 MWh elektrické energie, což odpovídá úspoře 28 721 tun uhlí.

„S myšlenkou, vybudovat na řece Ohři u obce Želina městskou vodní elektrárnu, přišli kadaňští radní již v roce 1902. Inspirací pro ně byl vodní mlýn pana Steinkopfa, který byl poháněn obrovským trojitým vodním kolem na spodní vodu. Ze tří projektů elektrárny byla pak 22. března 1905 vybrána varianta za 700 000 rakouských korun. Zároveň byl i vypracován plán rozvodu elektrické energie jak pro samotné město, tak i okolní obce,“ vrací se o sto let zpět Antonín Volák, vedoucí odboru zabezpečení ETU I a provozu malé vodní elektrárny Želina.

Malá vodní elektrárna Želina byla na svou dobu velice dobře vybavena. Ve dvou horizontálních kašnách byly umístěny dvojité Francisovy vodní turbíny, každá o výkonu 294 kW, které poháněly dva generátory. Vodu na turbíny přiváděl 166 metrů dlouhý tunel od želinského jezu. Brzy však nestačila uspokojit vzrůstající požadavky na odběr elektřiny. I když každoročně přinášela slušný zisk a náklady na její výstavbu v konečné výši 680 000 rakouských korun se začaly do pokladny města vracet, začali Kadaňští uvažovat o výstavbě nové vodní elektrárny v nedalekých Lomazicích. Ta byla zprovozněna v roce 1925. „Stará“ vodní elektrárna v Želině tak přestala sloužit svému účelu a stala se jen jakýmsi vstupním a čistícím objektem pro lomazickou elektrárnu, k níž vedl od Želiny téměř sedmikilometrový vodní tunel. Lomazická elektrárna dnes neexistuje.V roce 1965 musela ustoupit Nechranické přehradě.

Elektrárnu v Želině naštěstí stejný osud nepotkal. Zub času na ní ovšem hlodal až do roku 1991, přičemž po celou dobu byly obě turbíny ponechány svému osudu. „V roce 1991 byla 7. května povolena rekonstrukce jezu Želina i malé vodní elektrárny. Celkové náklady vynaložené na stavbu nového jezu, jezové klapky, stavidel na vtoku do kanálu a rekonstrukci vlastní elektrárny, včetně jejího vybavení činily na 55 milionů korun. Obě dvojité Francisovy turbíny byly repasovány a nově instalovány na původní místo. V roce 1995, tedy po sedmdesáti letech byla malá vodní elektrárna Želina opět uvedena do provozu. Její maximální výkon je podle průtoku vody 450 kW,“ říká Antonín Volák.

Podle jeho dalších slov původně městskou elektrárnu později vlastnily Severočeské rozvodné závody Děčín, poté podnik Elektrárny SSM Tušimice a následně zase město Kadaň. To nakonec Želinu opět svěřilo do trvalého užívání Elektrárnám Tušimice. Dnešní Skupina ČEZ tak vlastní jednu z unikátních technických památek na vodních tocích v Česku. „Je to vlastně jeden z nejstarších energetických a ekologických pamětníků výroby elektřiny v Čechách. I díky Bedřichu Smetanovi známější vodní elektrárna Čenkova pila, rovněž v majetku Skupiny ČEZ, na soutoku šumavských říček Vydry a Křemelné je o čtyři roky mladší,“ dodává k tomu Antonín Volák. K tomu je ovšem nutné podotknout, že vůbec nejstarší a funkční je vodní Elektrárna města Písku z roku 1888 a například soukromá vodní elektrárna Kremežský mlýn, rovněž v jižních Čechách, slouží svému účelu od roku 1905.

Odborníci z Památkového ústavu, za jejichž dohledu rekonstrukce v devadesátých letech minulého století probíhala, i tak označili malou vodní elektrárnu v želinském meandru řeky Ohře za pozoruhodné architektonické dílo a technicko-historickou památku. Její provoz má již třináct let na starosti pět lidí, kteří se střídají po dvanáctihodinových směnách. Jsou zároveň hráznými, jeznými a samozřejmě strojníky neblokových zařízení.

   

   

Převzato od ČEZ, redakčně kráceno.

Autorem původního článku je Ota Schnepp, mluvčí Skupiny ČEZ pro severní Čechy