Miniaturizace je něčím dávno minulým, mikro už nestačí, ať žijí nanotechnologie!

Tak nějak by se dal vystihnout moderní (a patrně i módní) trend vedoucí až téměř sci-fi úvahám, jak budou jednou v budoucnu hejna nanorobotů léčit nemoci a opravovat hendikepy a poškození našich vlastních těl.

Přejdeme-li k současnému výzkumu, najdeme třeba na stránce http://www.aip.org/physnews/update/531-1.html řadu krátkých informací o novinkách, oznámených na březnové konferenci Americké fyzikální společnosti v Seattlu. Týkají se vlastností a možného využití uhlíkových trubiček, pro něž by slovo "miniaturní" bylo skutečně přílišným eufemismem: vnitřní průměr těchto trubiček je opravdu pouhých několik nanometrů (i o něco méně než 1 nm). To už je skutečně jen o řád více, než činí rozměry atomů - a o dva řády méně, než jsou rozměry struktur v současných polovodičových čipech!

Uhlíkové "nanotrubičky" přitom mohou mít vlastnosti vodičů nebo polovodičů a nově byla experimentálně zjištěna i jejich supravodivost. Díky vynikající tepelné vodivosti se možná budou používat pro chlazení ve velmi stísněných prostorech (čímž se zřejmě nemyslí třeba městské autobusy v dopravní špičce, ale spíše části integrovaných obvodů). V řadě aplikací se využijí jejich výborné mechanické vlastnosti, budou moci sloužit k absorpci chemických látek... A aby navrhovaných využití nebylo málo, možná nám budou opravdu i svítit!

Nanotrubičky nebudou svítit samy. Mohou ale sloužit k emisi elektronů a tak se asi perspektivně objeví třeba v nových generacích plochých zobrazovacích panelů, v elektronových mikroskopech apod. Pokud jimi emitované elektrony dopadnou na fosforeskující látku, bude výsledkem světlo.

Jean-Marc Bonard se svými spolupracovníky na Ecole Polytechnique Fédérale ve švýcarském Lausanne nyní navrhli, že by tato technologie mohla sloužit i ke svícení. Ve skleněném válci se stěnami pokrytými fosforeskující látkou by byl umístěn drát s nanesenými nanotrubičkami. Ty by po přiložení napětí emitovaly elektrony a ty pak vybudily záření fosforeskující látky. 

Účinnost zatím dosahuje sotva desetinu účinnosti běžných zářivek a výbojek, ale další výzkumy ji mohou zlepšit. Výhodou nových světelných zdrojů by byl svit okamžitě po zapnutí a možnost regulovat intenzitu světla. (A skutečnost, že neobsahují rtuť, takže by měly být šetrnější k životnímu prostředí.) Takže možná dříve, než nanorobotů ve svém těle, se dočkáme nanotechnologií v dalších generacích žárovek, zářivek - či jak jim budeme říkat.

S jemným pousmáním můžeme vzpomenout na Tomáše Alvu Edisona, který ve své žárovce použil v roce 1879 zuhelnatělé bavlněné vlákno. (Uhlíkové vlákno v baňce již ovšem vyzkoušel v roce 1845 J.W.Starr.) Po více než století se tak možná uhlík do osvětlovací techniky zase vrátí - ovšem s využitím technologií, nad nimiž by patrně i sám Tomáš Alva zůstal stát v obdivu a úžasu.

Podle informací z http://www.aip.org/physnews/update/535-2.html zpracoval Leoš Dvořák.

Informace o historii žárovky lze najít v publikaci D.Mayera: Pohledy do minulosti elektrotechniky, Kopp, České Budějovice 1999.