Zaujal vás nějaký fyzikální jev? Nevíte si rady s jeho vysvětlením? Neváhejte a napište nám svůj dotaz!
nalezeno 365 dotazů obsahujících »jev«
124) Vynález brýlí
22. 10. 2006
Dotaz: Kdo vynalezl brýle? (Katy)
Odpověď: Vynálezce brýlí není znám, předpokládá se, že k objevu došlo ve 13. století v Benátkách či ve Florencii. První zmínka je pak z roku 1267, kdy Roger Bacon publikoval své dílo Opus majus, v němž zmiňuje moznost použití kulatých sklíček pro snažší čtení malých písmenek.
Název "brýle" je pravděpodobně odvozen od berylu, z kterého byla broušena brýlová skla.
Odpověď: První dalekohled byl sestaven roku 1608 a dal si jej patentovat holandský optik Hans Lippershey. Již o rok později zdokonalil dalekohled italský vědec Galileo Galilei a s jeho pomocí pak o další rok později, tedy roku 1610, objevil čtyři největší Jupiterovy měsíce - Io, Europu, Ganymeda a Callisto. Rovněž pozoroval skvrny na Slunci, při pozorování Slunce si však nechránil zrak, následkem čehož později oslepl. Jako Galileův dalekohled dnes označujeme typ dalekohledu, který sestává z jedné spojky a jedné rozptylky. Používá se například jako divadelní kukátko.
Johannes Kepler použil pro svá astronomická pozorování jako první dalekohled tvořený dvěma spojkami. Takovýto typ dalekohledu se proto dnes nazývá Keplerův či hvězdářský. Dává převrácený obraz (což ale při pozorování hvězd příliš nevadí).
Používají se i další typy dalekohledů (Newtonův, Cassegrainův, ...), které místo jedné či obou čoček používají dutá nebo vypuklá zrcadla. Použitím zrcadla se eliminuje tzv. chromatická (barevná) vada čočky - jev, kdy při průchodu světla čočkou dochází k jeho barevnému rozkladu (obdoba vzniku duhy na vodních kapkách).
Odpověď: V roce 1928 zjistil skotský lékař Alexander Fleming, že plíseň Penicilinum notatum, která se mu náhodou dostala otevřeným oknem v jeho laboratoři do Petriho misky s bakteriemi, vytváří látky zabíjící některé kmeny bakterií. Tato látka - penicilin - se pak roku 1941 se začala masově vyrábět a používat v lékařství, načemž mají zásluhu zejména německý biochemik Ernsten Chain a australský patolog Howard Florey. Všichni tři obdrželi roku 1945 za své objevy Nobelovu cenu.
Dotaz: Lze rozlišit obrázek - fotku Slunce při západu a obrázek při východu ? Když vám
někdo ukáže obrázek, podle čeho poznáte, že jde o západ Slunce? Asi to souvisí s
teplotou atmosféry, ale pokud to bude snímek z různých míst? Děkuji. (Jonas Orech)
Odpověď: Obecně to rozlišit nejde. Jedinou pomůckou by mohly být některé doprovodné jevy - například tzv. pyramidální Slunce, což je jev vyskytující se zejména na úsvitu a je způsoben složitou teplotní strukturou atmosféry v ranních hodinách (podmínkou je bezvětří nebo jen velmi slabé proudění vzduchu).
K optickým jevům v atmosféře existuje v češtině kniha:
Bednář, J.: Pozoruhodné jevy v atmosféře, Academia, Praha 1989.
Dotaz: Proč je Měsíc když vychází nad obzorem opticky větší než když je pak vysoko na
obloze? (Jirka)
Odpověď: To, že se nám Měsíc nízko nad obzorem zdá větší, než je-li na obloze výše, není optický jev, ale klam způsobený naším vnímáním - pokud Měsíc jednou vyfotíte při jeho východu a podruhé, když bude na obloze o trochu výše, porovnáním obou fotografií zjistíte, že jeho velikost je prakticky totožná. Přesným měřením pak dokonce zjistíte, že obraz Měsíce těsně nad obzorem je ve vertikálním směru deformován (zploštěn) vlivem ohybu paprsků v atmosféře a plocha jeho obrazu je tedy o něco menší.
Jak tedy iluze zvětšení vycházejícího (ale rovněž i zapadajícího) Měsíce vzniká? Projevuje se zde několik efektů. Především člověk je zvyklý odhadovat velikosti předmětů na základě srovnávání jejich obrazu s blízkými obrazy objektů známých (či snadno odhadnutelných) velikostí - když je Měsíc těsně nad obzorem, člověk (jeho mozková centra zodpovědná za vidění) jej automaticky porovnává s předměty na obzoru a na základě toho si domýšlí jeho velikost, což působí pocit, že obraz Měsíce vnímáme větší, než skutečně je. Je-li Měsíc vysoko na obloze, k tomuto jevu prakticky nedochází. K tomu se navíc přidává ještě druhý efekt, a sice že člověk nevnímá nebeskou sféru jako ideální polokouli, alebrž vnímá ji poněkud zploštěle (a tím pádem deformovaně).
