Zaujal vás nějaký fyzikální jev? Nevíte si rady s jeho vysvětlením? Neváhejte a napište nám svůj dotaz!
nalezeno 365 dotazů obsahujících »jev«
260) Vlastnosti vakua
09. 05. 2003
Dotaz: Rád bych věděl, jak je možné, že vakuum (tedy prázdnota) má nějaké vlastnosti:
permitivitu a permeabilitu. Prázdnota by přece měla být bez charakteristik.
Nebo je permitivita vakua spíš vlastnost elektromagnetického pole, které se
vakuem šíří? (Honza)
Odpověď: Souhlasím s názorem, že permitivita a permeabilita vakua jsou vlastnosti
elektromagnetického pole, které se nějak modifikuji v
přítomnosti látky. Jinak jedna věc je fyzikální realita, druhá naše pojmy
a chápání skutečnosti, obvykle s pomocí nějaké teorie. V kvantové teorii
pole se například pohled na vakuum poněkud zkomplikuje, protože se např.
objeví možnost, aby foton na chvilku přešel na virtuální
elektron-pozitronový pár a za chvilku se zase vrátil. Tak máte najednou v
"prázdnotě", kterou se šíří elektromagnetické pole, další částice...
Dotaz: Co to jsou "červí díry". Mluvilo se o nich v seriálu BBC Vesmír. (Jana Danišková)
Odpověď: Červí díry, pokud existují, jsou toplogické anomálie ve vesmíru. Jejich
teoretická možnost plyne z Einsteinovy obecné teorie relativity.
Zjednodušeně jde o to, že vnitřek černé díry by byl přímo propojen
"hrdlem" s bílou dírou, takže by v principu bylo možné vletět do jejího
ústí (skrze černou díru) a vyletět jinde ve vesmíru na druhém konci
bílou dírou. Vzdálenost "skrze" červí díru by přitom mohla být kratší,
než odpovídající vzdálenost mezi jejími konci, měřeno ve vnějším
("normálním") vesmíru. Kdybychom našli vhodnou červí díru, tak by se v
principu dalo cestovat rychle hodně daleko, třeba až na druhý konec
vesmíru. Nedávné práce dokonce ukazují, že vhodnou manipulací s červí
dírou by bylo možné sestrojit i stroj času.
Zatím to vše vypadá spíše jako sci-fi, ale teoreticky to vyloučit nelze.
Žádná skutečná červí díra zatím ovšem objevena nebyla, je to jen
hypotetická možnost. Také tu je problém stability hrdla: zdá se, že při
pokusu proletět jím se nutně červí díra zhroutí. Úplně jasno v tom ale
prozatím není, takže klidně lze červí díru používat jako vhodnou
rekvizitu ve Star Treku.
Dotaz: Rád bych navázal na otázku - Od čeho jsou "čáry" za letadlem? (ze 17.02.2003)
a sice:
Většinou se "čáry" za letadly tvoří, ale kolikrát jsem již pozoroval,
obzvláště za velmi jasného počasí, že za letadlem není žádná "stopa".
Letí a leskne se na obloze a na první pohled by člověk řekl, že to není
možné. Že, by UFO :-)) Co myslíte, čím to je ? (Michal Resler)
Odpověď: Zřejmě se ještě projeví vliv stavu atmosféry, speciálně vlhkost. Na té
závisí doba přežití stopy a případně její vytvoření. Sledujte korelaci
vytváření stop na obloze a existenci vysokých mraků. Nebo příští zimu
pilně fuňte v různých podmínkách a sledujte, kdy vám půjde pára od úst a
jak dlouho obláček přežije.
Dotaz: Chtěl bych vědět, jak závisí viskozita kapaliny na teplotě.
Existuje na to nějaký vzorec? Pokud ano, chtěl bych znát jeho odvození. (Vladimír Sommer)
Odpověď: Dynamická i statická viskozita závisejí na teplotě, a to různě (protože i
hustota kapaliny, která se v definici viskozit projeví, se s teplotou
mění). Obecně vzato s rostoucí teplotou viskozita klesá, ovšem obecný
vzorec by asi byl málo platný, protože teplotní závislosti fyzikálních
vlastností se u konkrétních kapalin mění případ od případu mění různě.
Zejména u kapalin s dlouhými molekulami se statistika a geometrie uplatní
podstatně víc, než v případě molekul spíše kulových. A voda, výjimka snad
ve všem všudy, má molekuly zdánlivě krajně jednoduché! Nezapomeňte ani na
to, že některé molekuly se mohou při vyšších teplotách vratně i nevratně
měnit (např. rozpad dimerů).
Odvození je vždy vázáno na více či méně vhodný model kapaliny, na
síly působící mezi jejími molekulami a na "statistické zpracování" těchto
mezimolekulárních sil.
Pro praxi je ovšem nejjednodušší experimentálně změřit viskozitu
kapaliny při různých teplotách a standardními prostředky "nafitovat" na
zjištěnou závislost vhodnou jednoduchou křivku; její výběr (případně
inspirovaný modelem) pak určuje "složitost" a přesnost aproximace.
Dotaz: To že jedna částice dokáže jakoby procházet dvěma štěrbinami a pak
interferovat sama se sebou je v učebnicích poměrně široce popisovaný
jev včetně ukázek výsledků konkrétních pokusů. Omlouvám se však za svou
lenost, že se touto cestou táži na nějaký odkaz na pokus, kdy se např.
zjišťovalo, že dostatečně slabé světlo ze dvou sesynchonizovaných
laserů neinterferuje, tedy jinak, že míra interference záleží na
intenzitě a jaká je tato závislost. (Jan Dostál)
Odpověď: Tady je záludné, co myslíte sesynchronizovanými lasery (při frekvenci
řádově 1015 Hz...) Difrakční obrazce na štěrbinách byly spolehlivě
získány
světlem natolik ztlumeným, že jeho jednotlivé fotony byly od sebe vzdáleny
desítky metrů. Tyto pokusy mj. přesvědčivě vyvrátily snahu interpretovat
interferenční obrazce jako "kolektivní záležitost". Zde nebylo vůbec
podstatné, zda ony fotony byly z jednoho či více zdrojů.
Ovšem pro seriózní uvažování (nikoli pro povídání o zajímavostech
ze světa nad kávičkou) je potřeba vzít tužku a papír a počítat; a pak
navrhnout a provést pokus, který by byl počítaným problémem popsán a řešen.
To, že interferenční obrazce stejného typu (lišící se ovšem délkou vlny)
dostáváme pro světlo (fotony), elektrony i dokonce pro molekulové svazky,
zřejmě svědčí o vlnové podstatě i toho, co by v klasickém pojetí měla být
částice.
