Zaujal vás nějaký fyzikální jev? Nevíte si rady s jeho vysvětlením? Neváhejte a napište nám svůj dotaz!
nalezeno 365 dotazů obsahujících »jev«
262) "Čáry" za letadlem
05. 05. 2003
Dotaz: Rád bych navázal na otázku - Od čeho jsou "čáry" za letadlem? (ze 17.02.2003)
a sice:
Většinou se "čáry" za letadly tvoří, ale kolikrát jsem již pozoroval,
obzvláště za velmi jasného počasí, že za letadlem není žádná "stopa".
Letí a leskne se na obloze a na první pohled by člověk řekl, že to není
možné. Že, by UFO :-)) Co myslíte, čím to je ? (Michal Resler)
Odpověď: Zřejmě se ještě projeví vliv stavu atmosféry, speciálně vlhkost. Na té
závisí doba přežití stopy a případně její vytvoření. Sledujte korelaci
vytváření stop na obloze a existenci vysokých mraků. Nebo příští zimu
pilně fuňte v různých podmínkách a sledujte, kdy vám půjde pára od úst a
jak dlouho obláček přežije.
Dotaz: Chtěl bych vědět, jak závisí viskozita kapaliny na teplotě.
Existuje na to nějaký vzorec? Pokud ano, chtěl bych znát jeho odvození. (Vladimír Sommer)
Odpověď: Dynamická i statická viskozita závisejí na teplotě, a to různě (protože i
hustota kapaliny, která se v definici viskozit projeví, se s teplotou
mění). Obecně vzato s rostoucí teplotou viskozita klesá, ovšem obecný
vzorec by asi byl málo platný, protože teplotní závislosti fyzikálních
vlastností se u konkrétních kapalin mění případ od případu mění různě.
Zejména u kapalin s dlouhými molekulami se statistika a geometrie uplatní
podstatně víc, než v případě molekul spíše kulových. A voda, výjimka snad
ve všem všudy, má molekuly zdánlivě krajně jednoduché! Nezapomeňte ani na
to, že některé molekuly se mohou při vyšších teplotách vratně i nevratně
měnit (např. rozpad dimerů).
Odvození je vždy vázáno na více či méně vhodný model kapaliny, na
síly působící mezi jejími molekulami a na "statistické zpracování" těchto
mezimolekulárních sil.
Pro praxi je ovšem nejjednodušší experimentálně změřit viskozitu
kapaliny při různých teplotách a standardními prostředky "nafitovat" na
zjištěnou závislost vhodnou jednoduchou křivku; její výběr (případně
inspirovaný modelem) pak určuje "složitost" a přesnost aproximace.
Dotaz: To že jedna částice dokáže jakoby procházet dvěma štěrbinami a pak
interferovat sama se sebou je v učebnicích poměrně široce popisovaný
jev včetně ukázek výsledků konkrétních pokusů. Omlouvám se však za svou
lenost, že se touto cestou táži na nějaký odkaz na pokus, kdy se např.
zjišťovalo, že dostatečně slabé světlo ze dvou sesynchonizovaných
laserů neinterferuje, tedy jinak, že míra interference záleží na
intenzitě a jaká je tato závislost. (Jan Dostál)
Odpověď: Tady je záludné, co myslíte sesynchronizovanými lasery (při frekvenci
řádově 1015 Hz...) Difrakční obrazce na štěrbinách byly spolehlivě
získány
světlem natolik ztlumeným, že jeho jednotlivé fotony byly od sebe vzdáleny
desítky metrů. Tyto pokusy mj. přesvědčivě vyvrátily snahu interpretovat
interferenční obrazce jako "kolektivní záležitost". Zde nebylo vůbec
podstatné, zda ony fotony byly z jednoho či více zdrojů.
Ovšem pro seriózní uvažování (nikoli pro povídání o zajímavostech
ze světa nad kávičkou) je potřeba vzít tužku a papír a počítat; a pak
navrhnout a provést pokus, který by byl počítaným problémem popsán a řešen.
To, že interferenční obrazce stejného typu (lišící se ovšem délkou vlny)
dostáváme pro světlo (fotony), elektrony i dokonce pro molekulové svazky,
zřejmě svědčí o vlnové podstatě i toho, co by v klasickém pojetí měla být
částice.
Dotaz: Zajímalo by mě, proč dochází při západu Slunce ke změně jeho barvy.
Je to v rámci optiky, lom světla, poloha Země, apod.? (Pavlína)
Odpověď: Je to především tím, že světlo od Slunce nad obzorem Země prochází
podstatně tlustší vrstvou vzduchu. Počítejte se mnou: Země má poloměr cca
6400 km, atmosféra (která stojí za řeč), je cca 10 km nad Zemí. Namalujte
si náčrtek: představte si dvě soustředné kružnice s poloměry 640 a 641.
Paprsek kolmý k vnitřní kružnici (povrch Země) projde 1 dílek, zatímco
paprsek tečný projde x, kde podle Pythagorovy věty 6402 + x2 = 6412. Z
toho dostanete odhadem x = 36. Při západu Slunce se tedy podstatně více
projeví rozptyl a pohlcování, které je pro modré světlo větší, než pro
červené. (Naopak obloha, kde právě není Slunce, je modrá - to je to světlo
rozptýlené na prachu a hlavně na fluktuacích hustoty ve vyšších vrstvách
atmosféry.) To, že Slunce při západu vidíte placaté, je dáno ohybem světla.
(Udělejte si zase obrázek.)
Odpověď: Vlastnost čoček a zrcadel zvětšovat a zmenšovat předměty znali učenci už
ve starověku, ale první dalekohled objevil až holandský optik - mistr
brýlařský Jan Lippershey. Jednou se úplnou náhodou podíval u okna
jednou čočkou na druhou a s úžasem zjistil, že se k němu kovový kohout,
kterého uviděl za oběma čočkami na věži kostela, přiblížil.
Rychle upevnil skla do trubky a 2. listopadu 1608 oznámil svůj vynález.
O objevu holandského optika se náhodou dozvěděl Galileo Galilei a den
nato navrhl konstrukci dalekohledu. Jeho první dalekohled z roku 1609
zvětšoval pouze třikrát, dalekohled sestrojený o rok později už
23 krát. S jeho pomocí objevil Galilei Jupiterovy měsíce, skvrny na
Slunci a hory na Měsíci a podepřel správnost heliocentrického systému.
Protože se o vynález dalekohledu mimo Lippersheye hlásí i další
Holanďané říká se mu většinou holandský nebo taky Galileův.
