Zaujal vás nějaký fyzikální jev? Nevíte si rady s jeho vysvětlením? Neváhejte a napište nám svůj dotaz!
nalezeno 365 dotazů obsahujících »jev«
341) Chlazení elektrickým proudem
19. 06. 2002
Dotaz: Na jakém principu je chlazení elektrickým proudem a nebo je to nějaký blud? (Marek)
Odpověď: Asi máte na mysli Peltierův jev, který je právě obrácený
(doplňkový) k Seebockově jevu. Blud to tedy není, ale
samozřejmě - něco za něco. Mějme uzavřený elektrický
obvod tvořený materiály A a B. Zanedbejme ohmický odpor, tedy
to, že jak v mase toho A i toho B se vyvíjí Joulovo teplo. Pak
elektrický proud jdoucí v daném okamžiku jistým směrem
projde jednak rozhraní AB, jednak (jinde) BA. Jedno z těchto
rozhraní se pak trochu zahřívá, druhé se stejně tolik
ochlazuje. Platí tedy i zákon zachování energie, i 2. td.
zákon. V praxi jde o to, najít materiály (např. vhodný
polovodič typu p a typu n, nebo bismut a železo), kde je tento
jev dost velký a které přitom nemají moc špatnou vodivost -
aby Joulovo teplo nakonec nepřekrylo to ochlazení. Ale ono je
to vlastně úplně stejné, i když si vezmete z kuchyně
elektrickou ledničku. I do ní vháníte elektrický proud, ona
vám něco chladí (mrazák) - ale nutně něco jiného
zahřívá (výparník vzadu). Takže tohle "něco za
něco" máte i tady.(JO -19.6.2002)
Milý kolego, asi máte
doma ledničku na elektriku, takže chlazení elektrickým
proudem blud není. Spíše než standardní ledničku, kde
elektřina pohání motor kompresoru a chladí se tak, že se
pomocí stlačování a expanze chladícího média čerpá teplo
zevnitř ven, jste měl asi na mysli možnost
"přímého" chlazení. To je možné pomocí
Peltierova jevu, kdy proud tekoucí přes spoj dvou kovů tento
spoj v jednom směru ohřívá, v druhém chladí. Je to jev
obrácený k termoelektrickému jevu, kde zahřívání jednoho
spoje a chlazení druhého způsobuje proud v obvodu. Chladící
články založené na Peltierově jevu jsou komerčně dostupné
a pro některé aplikace se používají, např. se jimi dá
chladit procesor. Zkuste se podívat na www na jméno Peltier.(JD
-19.6.2002)
Dotaz: Jak by teoreticky vypadal fázový diagram obecné látky se zakreslaným 4. skupenstvím(plazma).
(Karel)
Odpověď: Jakkoliv
se říká, že plasma je čtvrté skupenství hmoty, nedá se to
brát až tak dogmaticky. Je samozřejmě rozdíl mezi tím,
jsou-li nejmenší částečky plynu navenek elektricky
neutrální a působí na sebe na dálku nanejvýš
dipól-dipólovou interakcí (o dva mocninné řády slabší
než náboje), anebo je-li tvořen zápornými elektrony a
kladnými ionty (neřkuli jen samotnými jádry, jako u vodíku).
Jenomže tomu chybí to, co je podstatné pro fázový přechod,
totiž náhlá, skoková změna fyzikálních veličin (např.
měrný objem) při nepatrné změně teploty. Takže to je
spíše něco jako rozmazaný fázový přechod. To ostatní si
jistě doplníte sám: v pV diagramu bude stabilní oblast
plasmatu ve vysokých teplotách (daleko od počátku), spíše
při nízkých tlacích. Ovšem zase to neextrapolujte moc
daleko. Při opravdu hodně vysokých teplotách (a tlacích) se
vám nastartují termonukleární reakce, když hustotu budete
zvyšovat dále, můžete dojít do stavu, kdy se začnou
uplatňovat obecně relativistické jevy a nakonec vám vše
zkolabuje do černé díry. Naopak půjdete-li s hustotou k nule,
je otázka, co dělat se "systémem", kde máte třeba
1 částici na kubický kilometr (nebo světelný rok ...)
Dotaz: Předpokládejme rovinu a na ní dva body 1 a 2 vzdálené např.100 m. V bodě 1 umístíme reproduktor, který bude vysílat tón např.1kHz. Bod 2 bude měřící bod (mikrofon a osciloskop). Jak se tento model bude chovat: 1.- za bezvětří 2.- povane-li vítr o rychlosti např.10m/s ze směru bodu 1 k 2 a naopak. Vím, že vítr by měl mít vliv na rychlost šíření zvuku, ale změní se tím pádem i frekvence? Komorní A na koncertu za větru nebude komorní A? Anebo to je zcela jinak?
(Henryk Drobisz)
Odpověď: Za bezvětří se nic pozoruhodného neděje, přijímáte zvuk o
stejné frekvenci s jakou je vysílán. Pokud vane vítr od
mikrofonu k reproduktoru, pak moucha nesená větrem o rychlosti
v se pohybuje k reproduktoru a slyší vyšší tón (vlnoplochy
se z jejího pohledu nahustí) faktorem 1/(1-v/c) (pro vašich 10
m/s se frekvence zvasi asi o 3%). K mikrofonu v místě 2 se ale
zvuk prodírá proti větru rychlostí c - v a tak tento mikrofon
slyší nižší frekvenci než moucha (která se od něj
vzdaluje) faktorem (1-v/c). Frekvence, kterou mikrofon zaznamenává,
je tak ale stejná jako frekvence vysílaná - záleží jen na
relativním pohybu reproduktoru a mikrofonu. Můžete to sám
prozkoumat na vodní hladině, když budete pohybovat zdrojem a dívat
se na frekvenci vln, které přijímáte. Další efekt je v
intenzitě zvuku - když se dere proti větru, musí v pohybujícím
se vzduchu urazit delší dráhu a více zeslábne (v přiblížení
izotropního zdroje a bez tlumení klesá intenzita kvadraticky).
Dotaz: Prosím, objasněte mi pojem kyvadla. Jaká známe a kdo je jejich objevitem. (Barbora Kvasničková)
Odpověď: Já bych to nebral tak formálně. Kyvadlo - jak název
napovídá - je cokoliv, co se kýve, tedy pohybuje tam a
zpátky. Nejjednodušší je mít v poli zemské tíže malé
tělísko (které pak můžu pokládat za hmotný bod o hmotnosti
m) na provázku (tedy: nehmotné niti délky L), aby bylo pořád
stejně daleko od bodu závěsu. Tomu se říká MATEMATICKÉ
kyvadlo. Jeho energie je složena z potenciální energie (mgz) a
kinetické (1/2 m v2). Pokud je to tělísko tak
velké, že ho nemůžu s klidným svědomím pokládat za bod
(anebo to je například připevnění na tyči, a její hmotnost
už nemůžu zanedbat), tak se tomu říká FYZIKÁLNÍ kyvadlo.
Tam je potenciální energie stejná - beru-li za z souřadnici
těžiště - ale ke kinetické energii posuvného pohybu
přibývá kinetická energie pohybu rotačního, kde se uplatní
moment setrvačnosti kývajícího se tělesa. Pro malé
výchylky je doba kyvu (polovina doby kmitu) úměrná odmocnině
z podílu L/g, kde g je tíhové zrychlení a je nezávislá na
hmotnosti m. (Tak se dá taky měřit g.) Na fyzikálním kyvadlu
záleží pochopitelně na poloze osy, kolem které těleso
kýve. REVERZNÍ kyvadlo (fyzikální) má dvě osy tak
nalezené, že doby kyvu podle obou jsou stejné, a pak se dá
snadno převést na kyvadlo matematické. Tahle kyvadla zatím
všechna kývala v rovině. FOUCALTOVO kyvadlo kýve taky "v
rovině", ale ta sestáčí s časem tak, jak se otáčí
Země, a jak tedy tomu kyvadlu "ujíždí pod nohama";
tohle ujíždění by bylo jasné tomu, kdo by to pozoroval
nikoli ze Země, ale z nějaké inerciální, neotáčející se
soustavy. Ten, kdo to pozoruje ze soustavy spjaté se Zemí (a
tedy neinerciální), si musí doplnit k působícím silám
ještě tzv. síly setrvačné, které nejsou povahy fyzikální,
ale geometrické - mají za účel vyrovnat to, že pohyb
popisuji ze systému neinerciálního. Z nich se zde uplatní
právě Coriolisova síla, kterou si (vůči Zemi) vysvětlíme
stáčení roviny.
Vsuvka: představte si kyvadlo na severním pólu. Kmitá chudák
pořád v jedné rovině, ale Země se pod ním podtáčí,
jednou za 24 hodin, proti směru hod.ruč.. Když ho tedy
pozorujeme ze Země, tak se nám jeho rovina kmitů naopak
stáčí, vůči Zemi po směru ruč.hod., celou obrátku za 24
hod. Pochopíte-li tohle, pochopili jste právě
"Coriolisovu sílu".
Taky se říká KÓNICKÉ kyvadlo takovému, které nekmitá v
rovině, ale v prostoru, takže vlastně šňůrka vytváří
kužel (konus). Průmět jeho pohybu do libovolné roviny
obsahující svislici dálá obyčejné kmitání. A ještě si
vzpomínám na TORZNÍ kyvadlo, což je např. visící
čtvercový stůl přivázaný za každý roh ke stropu. Když ho
trošku zkroutíte, tak ty šňůry jsou sice pořád rovné, ale
směr mají šikmý a snaží se dostat zpět do svislice.
Takováhle kyvadla mívají sloupkové hodiny. Víc už mne
nenapadá.
Dotaz: 1) Zajímaloby mě, jestli je stáří vesmíru podle oficiálního stanoviska astronomie jasně (nesporně) dokazatelné. Setkal jsem se totiž s názorem, že je vesmír (tedy i Země) starý několik desítek tisíc let (je to možné z hlediska dnešních znalostí z fyziky) .
Na mou argumentaci, že stáří vesmíru je dokazatelné kvantovou mechanikou a dnešním matematickým aparátem, mi bylo řečeno, že když Galiieo oznámil, že se Země otáčí kolem Slunce, tak také tehdy nebylo dokazatelné tehdejšími znalostmi. Dále, že může být za několik let objeven matematický aparát, který by odsoudil dnešní vědou reprezentované stáří vesmíru.
2) Jak je přesně určováno stáří hornin či jiných věcí pomocí poločasu rozpadu prvku? Prý sice známe poločas rozpadu, ale neznáme množství původní látky a tak nemůžeme přesné stáří zjistit. Je to pravda?
(Jiri Zendulka)
Odpověď: 1/ Záleží
na tom, co je "nesporně dokazatelné". Soubor fakt,
která známe, uspokojivě souhlasí s teoriemi, které známe, a
z nich plyne to, co bylo řečeno. Odhad doby od velkého třesku
závisí např. na odhadu tmavé hmoty ve Vesmíru, a to jsou
opravdu jen odhady. Není mi tedy vůbec divné, že původně
byl odhad 30 miliard let, teď je asi 18 miliard let. (A nemám
to nikomu za zlé.) Pro mně je podstatné, že se nemění řád
(desítky miliard let).
Setkal jsem se totiž s
názorem, že je vesmír (tedy i Země) starý několik desík
tisíc let (je to možné z hlediska dnešních znalostí z
fyziky) .
Chce-li se s Vámi někdo hádat, tak vždycky může něco
namítat. Např., že celý Vesmír byl stvořen včera, i my
všichni, hotoví, s hlavou a s pamětí, do které je vložena
falešná "historie" předvčerejška apod. Zkuste to
vyvrátit! Vyvrátit to nelze. Ale určitě tomu věřit
nemíním.
Stáří vesmíru je
dokazatelné kvantovou mechanikou...
??? To tedy dotyčný neví, o čem mluví. "Důkaz"
spočívá právě v tom, že popis všeho, co na obloze vidíme
ze sluneční soustavy, plyne mnohem jednodušeji z předpokladu,
že (zjednodušeně řečeno) planety včetně Země se točí
kolem Slunce, než z předpokladu, že planety včetně Slunce se
točí kolem Země. Důvod, proč mnozí zkušení astronomové
byli PROTI heliocentrické soustavě, je jiný: nevěřili, že
by hvězdy byly tak neuvěřitelně daleko (oproti vzdálenosti
Země - Slunce), že by se na jejich zdánlivé poloze prakticky
neprojevil roční pohyb (to souvisí s tzv. aberací stálic).
Déle, že může být za několik let objeven matematický
aparát, který by odsoudil dnešní vědou reprezentované
stáří vesmíru.To by nebyla záležitost matematického
aparátu, ale zcela nových fyzikálních faktů, které by se
musely vyjevit. Je to asi jako na úrovni, že by se objevil
zcela nový matematický aparát, který by odsoudil dnešní
vědou reprezentovanou představu, že kameny padají dolů a
balónek s vodíkem letí nahoru. (Opět, samozřejmě se
můžete dočíst, že ve Vesmíru neexistuje "nahoru"
a "dolů", takže to vlastně není pravda. Ale stejně
samozřejmě ten, kdo svého syna poučuje o tom, že upuštěná
váza spadne na zem, ví dobře, že jeho výroky jsou
smysluplné a pravdivé v daném kontextu, tj. že jeho syn i
váza jsou poblíž Země.)
2/ Jde o
poměr množství různě radioaktivních prvků. Např.
radiokarbonovou metodou zjistíte, že poměr C12 (stálý) a C14
(nestálý) je jiný u současného živého organismu (který si
vyměňuje svůj uhlík s okolím, v němž C14 stále vzniká
nový) a u mrtvého (kde od okamžiku, kdy zemřel a přestal si
vyměňovat uhlík s okolím, se dosavadní zásoba C14 jen
rozpadá a neobnovuje se).
