Příklad na tzv. ireálný signál (neschopný přenášet informaci) letící rychleji než světlo (a třeba i nekonečně rychle) si vytvoříte snadno. Jste na stavbě a shora padá prkno, levý konec trochu níž ne pravý. Právě míjí vodorovné prkno, na kterém vy stojíte. V jeho rovině se tedy poprvé objeví v jednom bodě levý kraj padajícího prkna, vzápětí je níž a onen myšlený bod -- průsečník roviny prkna klidného a padajícího (ona je to samozřejmě vlastně vodorovná přímka , ale o to teď nejde) se pohybuje doprava. Padá-li prkno rychlostí V a svírá-li s vodorovným prknem úhel fí, pak průsečník se pohybuje rychlostí V/tg fí. Je-li fí malinké, je rychlost průsečníku obrovská. Je-li fí=0, je rychlost nekonečná (roviny prken se "dotknou všude najednou". Ale zkuste po tom průsečníku přenést nějakou informaci -- když ho tvoří pokaždé jiné molekuly jak dřeva padajícího, tak i stojícího! Podobně je tomu s klasy kývajícími se na poli. Jsou-li "rozfázovány", běží po poli jasná vlna. Jsou-li sfázovány, pohybují se současně všude, a "vlna" je vlastně nekonečně rychlá. Ale pošlete po ní nějakou zprávu.

Stručně řečeno: 1) Formulujme otázku nikoli "co je to magnetismus, magnetické pole" apod., protože slovníková odpověď typu "magnetismus je hromadné označení pro jevy související s magnetickým polem" a "magnetické pole je spolu s elektrickým polem nedělitelnou součástí elektromagnetického pole" by vás těžko uspokojila. Otázka "Co je A?" se zodpoví převedením A na B,C,D.. která jsou známá -- nebo která pokládáme za známá a nerozebíráme je takhle obecně (např. čas). Ptejme se raději "jak vzniká magnetické pole, jak se projevuje, co ho ovlivňuje apod." Pak lze říci toto: 2) Některé elementární částice mají vlastnost zvanou elektrický náboj, vyjádřitelnou jako celistvé násobky tzv. elementárního náboje e. Proton má náboj e, elektron --e, neutron 0 (tj. nemá elektrický náboj). Pro úplnost: tzv. kvarky z nichž je mj. složen proton i neutron, mají náboje 2e/3 a --e/3, ale nevyskytují se nikdy samostatně. Náboj soustavy je algebraickým součtem všech nábojů jejich částí a náboj proto můžeme snadno pozorovat i na makroskopické úrovni. 3) Částice s elektrickým nábojem (budeme ji pro stručnost nazývat prostě "náboj") působí na jiný náboj silou. Vykládáme to zavedením pojmu pole:
a) náboj vytváří kolem sebe pole
b) pole se mění (šíří se jeho změny apod.)
c) je-li náboj v (cizím, nikoli jen vlastním) poli, působí na něj síla podle vzorce F = q( E + v x B),
kde q je náboj, v jeho rychlost (vektor), x značí vektorový součin, E vektor elektrické intenzity a B vektor magnetické indukce.
4) Kvantová teorie a) popisuje částici i pole stejnými prostředky, b) vystihuje skutečnost, že některé základní charakteristiky částic (a tedy i polí) se mění nikoli spojitě, ale po jistých dávkách -- kvantech; např. kvantem elmg. pole je foton. Ale i částice samy mohu chápat a popisovat jako kvanta jistých polí. Tím se vysvětluje, že částice téhož druhu jsou v kvantové teorii navzájem nerozlišitelné (asi jako jednotlivé koruny na vašem účtu ve spořitelně). c) dává nám "pohybové rovnice", tj. rovnice, jimiž se příslušná kvantová pole řídí.
5) Některé částice mají vlastnost zvanou spin (samozřejmě rovněž kvantovanou). Ta je spojena jednak s momentem hybnosti, jednak s magnetickým dipólovým momentem. Cokoliv byste potřeboval vědět podrobněji či přesněji, hledejte v (dobrých) učebnicích raději než v (dobré) populární literatuře. (Od toho jsou totiž učebnice, aby vám něco systematicky vysvětlily. Populární literatura má za účel přitáhnout a udržet váš zájem, i když občas jen ozobe ty třešničky z dortu a seriozní základ vám nedá.)