Zaujal vás nějaký fyzikální jev? Nevíte si rady s jeho vysvětlením? Neváhejte a napište nám svůj dotaz!
nalezeno 117 dotazů obsahujících »nějaký«
101) Studená fúze
09. 07. 2002
Dotaz: Včera byl na kanálu Spectrum odvysílán dokument o tzv. Studené fúzi. Pojednával o pokusu fyziků Pondse a Fleischmanna (snad jsem pochytil ta jména O.K.) z roku 1989, kdy se při reakci uvolnilo zajímavé množství "zbytkového" tepla.
Při ověřování však nebylo dosaženo pokaždé stejného výsledku a na popud prezidenta Busche (staršího) byla ustavena vyšetřovací komise, která pokus vyvrátila.
V průběhu 90. Let pak docházelo ke střetnutí mezi přívrženci a odpůrci této metody, přičemž vždy měli navrch odpůrci. Dokument však naznačuje, že odpůrci nikdy nejednali zcela nezaujatě.
Můžete to prosím nějak nezávisle komentovat?
(Jan Rechnovský)
Odpověď: Nevylučuji v principu, že by šla najít nějaká ta
"studená fúze", tj. že by šlo nějakým trikem
nechat k sobě přiblížit např. dvě jádra vodíku, tedy
protony, aby z nich vzniklo jádro deuteria (p+n+e+neutrino).
Toto splynutí se nazývá fúze. Je ale nutno dodat oběma
jádrům velikou energii (420 keV, tedy urychlit je napětím 420
000 V a strefit se čelně), protože se na dálku odpuzují
(tak, jak bychom taky čekali od elektricky stejně nabitých
částic). Pravda je, že po překonání této energiové
bariéry se nám všechna dodaná práce nejenom vrátí, ale
ještě kus přibyde - ale kde si půjčit na ten začátek?
Klasická "horká fúze" spočívá prostě v tom, že
vodík dostatečně zahřejeme. Spočítáte-li si ale teplotu,
která odpovídá oné energiové bariéře, dostanete nesmírně
vysokou teplotu, překračující podstatně teplotu ve Slunci
(asi 15 milionů stupňů, což je jen 1,3 keV). Jeden trik je
ale v tom, že má-li látka nějakou teplotu, pak
odpovídající střední kinetická energie je opravdu jen
STŘEDNÍ, tedy některé částečky (molekuly, atomy, ionty,
podle toho, o co jde) budou v daném okamžiku mít energii
menší, jiné větší. Nepatrná část může mít i energii
podstatně větší, takže jí to stačí na fúzi - a to je
případ Slunce, které taky spíše "doutná" než
"hoří".
Další trik je v tom, najít nějaký šikovný mezistupeň,
přes který by se dala bariéra přelézt třeba tím, že by se
menší dávky energie složily dohromady - asi jako přelezete
zeď, bude-li u ní žebřík. Nalezení takového žebříku by
bylo právě onou studenou fúzí. Objektivně vzato se to zatím
nepodařilo, i když takový jev není vyloučen. (Není také
tak docela snadné poznat, zda na pár atomech k tomu došlo a
zda by to v takovém případě mělo vůbec význam.) Ovšem to,
že někdo bude zarputile hájit tézi, které věří, i když
nebyla pokusem ověřena - to už je otázka spíše
psychologická, ne-li psychiatrická.
Dotaz: Můj dotaz souvisí s Maxwellovými rovnicemi - není mi jasné co přesne si mám představit pod posuvným proudem, který Maxwell doplnil do rovnice formulující zákon celkového proudu (kromě toho že díky němu mají rovnice obecnou platnost-tedy platí ve všech polích). A proč je možné ho vyjádřit jako parciální derivaci vektoru elektrické indukce podle času?
Pak by mě ještě zajímalo, jestli byla rychlost světla určena poprvé řešením z maxwellových rovnic odvozené vlnové rovnice pomocí permeability a permitivity, nebo pomocí nějakého experimentu. (Petr Pokorný)
Odpověď: Milý
pane kolego, možná Vás trochu zklamu, ale takový je život.
Třeba ani není nic, co by bylo nutno si
"představit". Představa pomůže, ale je vždycky jen
jistým modelem, který něco podstatného znázorní, ale něco
jiného zakryje nebo naopak přidává něco, co v reálu není.
Budete-li svému mladšímu synovci vysvětlovat Vy, co je to
elektřina a elektrický proud, asi řeknete něco jako
"Elektrony jsou jako malí zelení mužíčci, co pobíhají
uvnitř drátů a orientují se tam, kam je zrovna tlačíme
vnějším napětím. A to napětí je, jako kdybychom tu trubici
zvedli tam, kde má být napětí větší. A ti mužíčci
nemůžou zmizet, (takže pro ně platí rovnice kontinuity),
navíc je v obvyklých podmínkách ani nemůžeme nějak
podstatněji stlačit k sobě, a proto elektrický okruh je
vždycky uzavřený, má-li opravdu téci proud I." Jenomže
to není tak docela pravda, protože když nabíjíte
kondenzátor, tak okruh není uzavřený - obě desky jsou přece
odděleny izolátorem! No ale doplníme-li člen Ip (posuvný
proud) ke členu I, tak se jím elektrický proud uzavře. To
samo o sobě by bylo dobrým důvodem k zavedení. Ale lze i
potvrdit, že takto zavedený proud Ip má i všechny další
vlastnosti "obyčejného" proudu, např. že vytváří
magnetické pole. Proto ho také zavádíme. Říkáme mu ale
raději "Maxwellův". To označení
"posuvný" je z představ, že existuje
všudypřítomný nevažitelný éter, jehož chvění se
projevuje jako světlo, jehož vnitřní napětí je dáno
elektrickým polem E a deformace (posunutí) se pak jeví jako
elektrická indukce D (angl. Displacement = posunutí). Na
posuvný proud se nenajde nějaký mechanický model. On totiž
existuje i ve vakuu, kde není (z hlediska klasické
elektrodynamiky) nic, co by se mohlo posouvat. Ale berme to jako
fakt, že doplněním tohoto výrazu se nám náš starý známý
proud "zacelí" - že to je právě to, co mu chybělo
k dokonalosti. A proč je možné ho vyjádřit jako parciální
derivaci vektoru elektrické indukce podle času? No to je
právě ten výraz, který by nám chyběl pro rovnici
kontinuity.
Rychlost světla byla nejprve změřena v dobách, kdy naoka o
světle nebyla vůbec spojována s elektřinou a magneticmem. Až
Weber vypočítal, že změny elektromagnetického pole by se
měly šířit rychlostí, která se nápadně podobala rychlosti
světla, a skvěle (tj. odvážně, ale pravdivě) z toho
vydedukoval, že světlo je elektromagnetické povahy. Přečtete
si o tom v učebnicích o historii fyziky.
Dotaz: Na jakém principu je chlazení elektrickým proudem a nebo je to nějaký blud? (Marek)
Odpověď: Asi máte na mysli Peltierův jev, který je právě obrácený
(doplňkový) k Seebockově jevu. Blud to tedy není, ale
samozřejmě - něco za něco. Mějme uzavřený elektrický
obvod tvořený materiály A a B. Zanedbejme ohmický odpor, tedy
to, že jak v mase toho A i toho B se vyvíjí Joulovo teplo. Pak
elektrický proud jdoucí v daném okamžiku jistým směrem
projde jednak rozhraní AB, jednak (jinde) BA. Jedno z těchto
rozhraní se pak trochu zahřívá, druhé se stejně tolik
ochlazuje. Platí tedy i zákon zachování energie, i 2. td.
zákon. V praxi jde o to, najít materiály (např. vhodný
polovodič typu p a typu n, nebo bismut a železo), kde je tento
jev dost velký a které přitom nemají moc špatnou vodivost -
aby Joulovo teplo nakonec nepřekrylo to ochlazení. Ale ono je
to vlastně úplně stejné, i když si vezmete z kuchyně
elektrickou ledničku. I do ní vháníte elektrický proud, ona
vám něco chladí (mrazák) - ale nutně něco jiného
zahřívá (výparník vzadu). Takže tohle "něco za
něco" máte i tady.(JO -19.6.2002)
Milý kolego, asi máte
doma ledničku na elektriku, takže chlazení elektrickým
proudem blud není. Spíše než standardní ledničku, kde
elektřina pohání motor kompresoru a chladí se tak, že se
pomocí stlačování a expanze chladícího média čerpá teplo
zevnitř ven, jste měl asi na mysli možnost
"přímého" chlazení. To je možné pomocí
Peltierova jevu, kdy proud tekoucí přes spoj dvou kovů tento
spoj v jednom směru ohřívá, v druhém chladí. Je to jev
obrácený k termoelektrickému jevu, kde zahřívání jednoho
spoje a chlazení druhého způsobuje proud v obvodu. Chladící
články založené na Peltierově jevu jsou komerčně dostupné
a pro některé aplikace se používají, např. se jimi dá
chladit procesor. Zkuste se podívat na www na jméno Peltier.(JD
-19.6.2002)
Dotaz: Existuje nějaká látka nebo barva, kterou je možno vidět pouze přes nějaký optický filtr (např. speciální brýle, lupa atd.)
(Zbyšek Filip)
Odpověď: Milý
pane, to, že něco vidím, zmamená, že do mého oka dopadá
světlo ve spektrálním oboru, který jsem schopen vnímat.
Filtr v obvyklém slova smyslu něco ze spektra ubírá, takže
když něco nevidím s filtrem, nevidím to o to více bez
filtru. Pokud ale připustíte, že ono zařízení může
konvertovat pro oko normálně neviditelné záření na
viditelné, tak to jde - příkladem je třeba termovizní
kamera, která dovoluje vidět teplé předměty. Jsou také
například barviva, která září ve viditelném oboru, když
jsou ozářena UV zářením. Nevím ale, je-li to odpověď
přesně na Vaši otázku.
Dotaz: Velice jsem přemýšlel o antigravitaci, žel bez nějakých podkladů. Logickou úvahou jsem si vydedukoval, že gravitace je způsobena množstvím hmoty, která mě obklopuje.Čím blíže jsem tělesu, tím větší g na mě působí. Ale co se stane, když půjdu hlouběji a hlouběji pod povrch tělesa (Země) (předpokládejme, že je to ideální homogení koule).Já se domnívám, že na mě bude působit menší a menší g až do chvíle,kdy se dostanu do matematického (přesného) středu tělesa. Za předpokladu symetrické dutiny, pak v této dutině na mě bude působit ze všech stran stejná síla, protože mě bude obklopovat stejná hmota a tyto síly se vynulují a tím pádem nastane stav beztíže. Pokud mě ovšem neroztrhají slapové síly. Je to možné, nebo se mýlím, či je něco na tom pravdy? (Radek)
Odpověď: Vaše úvaha je zhruba správná, jen bych tomu neříkal "antigravitace". Jde o toto: gravitace je vždy přitažlivá; to ale znamená, že když jsem uvnitř slupky, tak že mne přitahují jednotlivé části slupky různou silou v různých směrech, takže výslednice může být podivuhodná - konkrétně, je-li slupka kulová a homogenní, je výslednice přesně nulová - tzv. slupkový teorém. (Proto se
ani nemusíte bát slapových sil.)
