Zaujal vás nějaký fyzikální jev? Nevíte si rady s jeho vysvětlením? Neváhejte a napište nám svůj dotaz!
nalezeno 14 dotazů obsahujících »neutrino«
9) Rozpad neutronu
04. 06. 2003
Dotaz: Neutron se rozpadne na proton, elektron a neutrino, přestože je neutron (1x
up-kvark + 2x down-kvark i proton (2x up-kvark + 1x down-kvark) složen pouze
z kvarků. Je nějaké jednoduché vysvětlení? (Rostislav)
Odpověď: Je. Rozpady elementárních částic jsou dosti nepodobné rozpadu například
zteřelé nákupní tašky, ze které vypadávají jednotlivé věci, které tam
byly. V případě částic jde o přechod do odlišného stavu (když řeknu do
jiného stavu, tak to vyvolává jiné asociace) - ve vašem příkladu d-kvark
přejde na u-kvark (vlivem slabé interakce) se současným vysláním elektronu
a neutrína. d-kvark tam pak UŽ není, u-kvark tam před rozpadem nebyl,
elektron a neutrino taky ne.
Dotaz: Chtěl bych vědět, co přinutí elektron, kterému předtím byla dodána energie
a on přeskočil na vyšší kvantovou dráhu, vrátit se zpět. Jaké síly na něj
působí?
2. Kam se ztratila antihmota, když se nynější vesmír zkláda z hmoty?
Existuje jiný vesmír složený z antihmoty? (Lubomír Šerý)
Odpověď: Jako nejjednodušší vysvětlení mi připadá to, že v přírodě probíhají
všechny děje, které jsou možné. Elektron v exciovaném stavu může
skočit dolů, takže to dříve nebo později udělá. Při popisu mnoha dějů v
mikrosvětě neumíme mluvit o silách, máme jiné prostředky popisu (raději
mluvíme o pravděpodobnostech přechodu) - nevím, jaká síla pudí neutron
rozpadnout se na proton, elektron a neutrino.
Antihmota anihilovala s hmotou, takže dnešní hmota je výsledek asymetrie
mezi hmotou a antihmotou někdy dávno. Možná jo, nevím, jak se o tom
přesvědčit...
Dotaz: 1.Jaký máte názor a fungování MEGu 2. jaký máte názor na testatiku + princip (Marek)
Odpověď: Někteří všímaví čtenáři, kteří si přečtou popis MEG, nebo jiných
převratných zařízení, napr. přístrojů na magnetokinetické vysušování
zdiva, viz. http://www.aquapol.cz/aquapol/aquapol.htm, získají pocit, že je
na tom cosi divného. Vždyť to buď narušuje zákon zachování energie nebo se
mluví o vysílání velmi slabého, pravotočivého polarizovaného pole, podobného
elektromagnetickému (jakého tedy???). Jenomže to, že někdo nebo něco
narušuje zákony, se v našem světě stalo běžné. To že něco nesouhlasí s
moudrem nebo skoromoudrem, které jsme slyšeli ve škole, je také běžné.
Ve fyzice a přírodních vědách je situace trochu zvláštní v tom, že ony
"fyzikální zákony" nepřijal žádný fyzikální parlament, ale že jsou
koncentrovaným vyjádřením dosavadní zkušenosti lidstva, jak probíhají
přírodní děje. Tak zákon zachování energie neříká nic jiného, než že ve
všech procesech, které kdy lidstvo pozorovalo a studovalo, se energie
zachovávala, a že situace, kdy se energie jakoby nezachovávala, se
podařilo dříve nebo později vysvětlit.
Když někdo nerespektuje přírodní zákony, ohrožuje jenom sebe a zdar
svého konání, někdy i lidi okolo. Jak to dopadne, když budu prodávat s
perfektní reklamou magickou krabičku, která má odstínit gravitaci? Asi mi
v tom nikdo nezabrání, asi snadno získám atest, že má krabička je dokonale
neškodná (vzdyť bude úplně prázdná, akorát dovnitř natisknu magické
obrazce nebo tam smotám kus drátu). Když mi ale někdo uvěří a s krabičkou
v ruce vykročí z okna paneláku ve vyšším podlaží, poletí zcela jistě dolů.
Kdo za to může? Kdo ho měl uchránit před podmanivou reklamou?
Samozřejmě se objevují stále nové jevy a tak vědci nemohou zpravidla
apriori o nějakém jevu říci hned, že to úplná pitomost nebo podvod.
Věrohodné prokázání nebo zavržení některých jevů může být obtížné a trvat
velmi dlouho (Klasickým příkladem je hypotéza o obtížně zachytitelné
částici, která řeší "nezachování energie" v beta-rozpadu. Tato částice -
neutrino - byla objevena za 25 let poté, co si ji Pauli "vymyslel").
Právě v takových situacích velmi pomáhá pevná zkušenost, že nesplnění
fyzikálních zákonů je přinejmenším krajně málo pravděpodobné. To by si
měli občané v našem kulturním prostředí odnést ze školy, aby pak někomu
neplatili za iluze nebo nehynuli kvůli své neinformovanosti (nebo
blbosti?).
"Informace" o
MEGu najdete na stránkách: http://www.revprirody.cz/data/0402/meg.htm,http://jnaudin.free.fr/html/megv21.htm,...
Dotaz: Včera byl na kanálu Spectrum odvysílán dokument o tzv. Studené fúzi. Pojednával o pokusu fyziků Pondse a Fleischmanna (snad jsem pochytil ta jména O.K.) z roku 1989, kdy se při reakci uvolnilo zajímavé množství "zbytkového" tepla.
Při ověřování však nebylo dosaženo pokaždé stejného výsledku a na popud prezidenta Busche (staršího) byla ustavena vyšetřovací komise, která pokus vyvrátila.
V průběhu 90. Let pak docházelo ke střetnutí mezi přívrženci a odpůrci této metody, přičemž vždy měli navrch odpůrci. Dokument však naznačuje, že odpůrci nikdy nejednali zcela nezaujatě.
Můžete to prosím nějak nezávisle komentovat?
(Jan Rechnovský)
Odpověď: Nevylučuji v principu, že by šla najít nějaká ta
"studená fúze", tj. že by šlo nějakým trikem
nechat k sobě přiblížit např. dvě jádra vodíku, tedy
protony, aby z nich vzniklo jádro deuteria (p+n+e+neutrino).
Toto splynutí se nazývá fúze. Je ale nutno dodat oběma
jádrům velikou energii (420 keV, tedy urychlit je napětím 420
000 V a strefit se čelně), protože se na dálku odpuzují
(tak, jak bychom taky čekali od elektricky stejně nabitých
částic). Pravda je, že po překonání této energiové
bariéry se nám všechna dodaná práce nejenom vrátí, ale
ještě kus přibyde - ale kde si půjčit na ten začátek?
Klasická "horká fúze" spočívá prostě v tom, že
vodík dostatečně zahřejeme. Spočítáte-li si ale teplotu,
která odpovídá oné energiové bariéře, dostanete nesmírně
vysokou teplotu, překračující podstatně teplotu ve Slunci
(asi 15 milionů stupňů, což je jen 1,3 keV). Jeden trik je
ale v tom, že má-li látka nějakou teplotu, pak
odpovídající střední kinetická energie je opravdu jen
STŘEDNÍ, tedy některé částečky (molekuly, atomy, ionty,
podle toho, o co jde) budou v daném okamžiku mít energii
menší, jiné větší. Nepatrná část může mít i energii
podstatně větší, takže jí to stačí na fúzi - a to je
případ Slunce, které taky spíše "doutná" než
"hoří".
Další trik je v tom, najít nějaký šikovný mezistupeň,
přes který by se dala bariéra přelézt třeba tím, že by se
menší dávky energie složily dohromady - asi jako přelezete
zeď, bude-li u ní žebřík. Nalezení takového žebříku by
bylo právě onou studenou fúzí. Objektivně vzato se to zatím
nepodařilo, i když takový jev není vyloučen. (Není také
tak docela snadné poznat, zda na pár atomech k tomu došlo a
zda by to v takovém případě mělo vůbec význam.) Ovšem to,
že někdo bude zarputile hájit tézi, které věří, i když
nebyla pokusem ověřena - to už je otázka spíše
psychologická, ne-li psychiatrická.
Dotaz: Při radioaktivním rozpadu beta prvky s protonovým číslem Z vznikne prvek s protonovým číslem Z+1, vzniklý elektron (a neutrino) odletí. Znamená to, že se radiaktivní látka postupně kladně nabíjí? (Jiří Benda)
Odpověď: Máte pravdu, že
vyzářením elektronu se látka kladně nabíjí, ale tenhle
efekt není u běžných zářičů a v běžných situacích
vidět, neboť okolo nás se pohybuje spousta nábojů a několik
někde navíc se snadno vykompenzuje z okolí, zvláště když
záření ionizuje okolní prostředí a tak dodává další
náboje obou znamének. Svou roli hraje i skutečnost, že i dost
intenzivní zářiče (např. 1 TBq pro průmyslové použití,
před kterým se musíte pečlivě chránit) vyzáří za 1 s 1012
elektronů (tera), což znamená náboj o mnoho řádů menší
než coulomb. Sice nevím o experimentech, kde by něco
podobného měřilo, ale je velmi pravděpodobné, že tento
efekt nabíjení by šlo vidět experimentálně.
Podrobnosti o testatice se doctete na stránce: