Zaujal vás nějaký fyzikální jev? Nevíte si rady s jeho vysvětlením? Neváhejte a napište nám svůj dotaz!
nalezeno 174 dotazů obsahujících »tlak«
50) Měření hmotnosti vzduchu
04. 06. 2007
Dotaz: Čím se dá zvážit nebo zjistit hmotnost vzduchu kromě fyzikálních tabulek? (Michaela Marková)
Odpověď: Možností je několik, uvěďme proto jen dva příklady. Měřit můžeme třeba tak, že pumpičkou natlakujeme dostatek vzduchu třeba do PET láhve (musíme si k tomu vyrobit vhodný ventilek, např. cykloventilek vsazený do víčka láhve). Takto natlakovanou láhev zvážíme a výsledek si zapíšeme. Potom z láhve upustíme 1 litr vzduchu (dobře se to dělá třeba hadičkou do jiné láhve pod vodou) a takto odlehčenou láhev opět zvážíme. Rozdíl naměřených hmotností je pak hmotností jednolo litru vzduchu za běžného atmosférického tlaku.
Další možností je pak třeba výpočet nebo odhad. Ze školy si pamatujeme, že jeden mol plynu zabírá za běžných podmínek objem 22,4 litru. Vzduch je složen převážně z dusíku (asi 78%) a kyslíku (asi 20%). Jádro atomu dusíku tvoří 7 protonů a obvykle 7 neutronů, molekuku dusíku však tvoří dva atomy, hmotnost jednoho molu dusíku je tedy přibližně 2*(7+7) = 28 gramů. Jádro atomu kyslíku je tvořeno 8 protony a obvykle 8 neutrony, molekulu opět tvoří dva atomy, mol kyslíku tedy váží zhruba 2*(8+8) = 32 gramů. Je-li vzduch směsí hlavně dusíku a kyslíku, bude jeho molární hmotnost kdesi mezi 28 a 32 gramy na mol, vzhledem k většímu zastoupení dusíku asi blíže k těm 28 g/mol, počítejme tedy s 29 g/mol. Jestliže tedy 1 mol má objem 22,4 litru a váží 29 gramů, potom jeden litr musí vážit 22,4 krát méně, tedy přibližně 1,3 gramu (což je v docela dobré shodě s výsledky měření výše popsanou metodou s tlakováním PET láhve).
Dotaz: Dobrý den, může být nafta (vzhledem k velikosti molekul) v plynném skupenství? (Petr)
Odpověď: V plynném skupenství může být teoreticky, za vhodných podmínek, každá
chemická látka, bez ohledu na velikost molekul - ta pouze ovlivňuje teplotu
varu látky. I nafta, jako směs pevných a kapalných organických látek, může
být teoreticky za dostatečně vysoké teploty v plynném skupenství. Problém je
ovšem v teplotní nestálosti mnoha organických sloučenin - často se stává, že
příslušnou látku nelze převést do plynného skupenství, protože se ještě
před dosažením teploty varu rozloží. Pokud opravdu potřebujeme plynné
skupenství (například při frakční destilaci ropy), pomáháme si závislostí
teploty varu na tlaku. Snížením tlaku můžeme snížit teplotu varu až do
oblasti, kde už tepelný rozklad nehrozí.
Pokud vás zajímá spíše vypařování z volného povrchu kapaliny za normální
teploty, samozřejmě každá kapalina má svou tenzi par (tj. jakoby
koncentraci molekul v plynném skupenství nad povrchem), ať už jakkoli
nízkou, a stejně tak i nafta, resp. (protože jde o směs) každá její složka.
Jednoduchým důkazem toho, že se nafta z povrchu vypařuje, je její zápach
(kdyby se vám nemohla dostat na nosní sliznici, necítil byste ji). V
porovnání s kratšími uhlovodíky (menší molekuly) je tenze par nafty
relativně nízká:
motorová nafta méně než 100 Pa (podobně jako slunečnicový olej),
technický benzín 17 200 Pa (menší molekuly),
voda 2 300 Pa (velmi malé molekuly, ale velká polarita).
Vedle velikosti molekuly se uplatňuje také vliv mezimolekulových interakcí,
které brání molekule vytrhnout se z kapaliny pryč do plynné fáze. Čím větší
polarita látky, čím nabitější skupiny obsahuje, tím silnější interakce má s
okolím a tím nižší je tenze její páry. Látky s vysokou polaritou - látky
iontové (soli), byť i s velmi malými molekulami, se vyskytují za normálních
podmínek v pevném skupenství a tenzi par mají zanedbatelnou.
Dotaz: Pokud uložím směs plynů vzniklých při elektrolýze vody do zásobníku, dojde časem
k oddělení vodíku a kyslíku vzhledem k jejich rozdílné hmotnosti? (kenko)
Odpověď: Spíš naopak, nehomogenity vzniklé při míchání směsi se ještě difúzí
vyrovnají. Každý plyn se bude v rovnováze v dobré aproximaci chovat tak,
jako by byl v nádobě sám, a pokud neuvažujeme děsně velkou nádobu, ve
které by byl znatelný úbytek tlaku s výškou, bude jejich poměr všude
stejný. Situace, kdy plyn s větší hustotou má větší koncentraci u podlahy
(například když napustíte do akvária CO2 z bombicek) je nerovnovážná a
difuze ji dříve nebo později zruší. Podobně nerovnovážná situace je
nad hrncem s vroucí vodou, tam je evidentně koncentrace vodní páry
větší než o kousek vedle. Dovaříte-li však a počkáte, bude vlhkost
vzduchu opět stejná v celé mísnosti.
Leccos zajímavého je například v heslech diffusion, partial pressure
... ve Wikipedii.
Dotaz: Dobrý den! Naše Země (planeta) je pod povrchem žhavá. Uprostřed Země se nachází
pevné kovové jádro, ve kterém dochází ke štěpným jaderným reakcím. Vznikajícím
teplem, na asi 6000 K ohřáté okolí jádra, je již tekuté, doběla rozžhavené.
Směrem k Zemskému povrchu teplota klesá a roztavené horniny začínají být
plastické. Stejně jako u vody v čajové konvici, i v zemském nitru vznikají
stoupající proudy roztaveného magmatu, deroucí se k Zemskému povrchu. Zajímalo
by mě, jestli je magma a láva vyvrhovaná při sopečných erupcích, radioaktivní.
Tekuté magma je přeci směs chemických prvků (sloučenin) ohřívaných Zemským
jádrem, ve kterém dochází ke štěpným reakcím, obdobně jako v jaderném reaktoru.
Předpokládám tedy existenci radiace Zemského jádra. Předpokládím proto alespoň
sekundární radioaktivitu směsi chemických prvků (magmatu), s různými poločasy
rozpadu, jádrem ozářených. Tak jak to je ve skutečnosti? Děkuji za Váš čas a
jsem s pozdravem. (Vladimír Štěpnička)
Odpověď: Nedomníváme se, že by v Zemi docházelo ke štěpným reakcím podobného typu jako v jaderném reaktoru, protože nic nesvědčí pro to, že by se v Zemi nacházela dostatečná koncentrace nějakého štěpného materiálu. Přesto jsme přesvědčeni o vysokých teplotách zemského jádra (jen o trochu nižších než uvádíte v dotazu - na rozhraní jádro-plášť by mohla být teplota o něco nižší nebo srovnatelná s 4000 K, ve středu Země cca 5000 K).
Hlavní zdroj tepla v nitru Země je patrně dvojího původu:
gravitačního, kdy při vzniku Země došlo ke smrštění prapůvodního materiálu a odpovídající úbytek gravitační potenciální energie se přeměnil na teplo; není vyloučeno, že i v současnosti gravitační potenciální energie zemského tělesa poněkud klesá, pokud dochází ke gravitační diferenciaci materiálu (spekuluje se např. o možnosti, kdy se na rozhraní vnitřního a vnějšího jádra oddělují lehčí příměsi od železa). (Poznámka: Vnější jádro je tekuté.)
radioaktivního - materiál tvořící zemské těleso obsahuje i radioaktivní izotopy některých prvků, vylétávající částice alfa či beta mají určitou kinetickou energii, která se nakonec přemění na teplo - z hlediska energetického mají v současnosti význam hlavně izotopy U238, U235, Th232 a K40, jejichž poločasy rozpadu jsou řádově srovnatelné se stářím Země. O těchto izotopech se domníváme, že pocházejí z původního materiálu, z něhož vznikla Země, nebyly tedy vytvořeny v průběhu existence Země. Není vyloučeno, že v mladší Zemí hrála z energetického hlediska určitou roli i radioaktivita některých prvků s kratšími poločasy rozpadu, jejichž koncentrace je nyní zanedbatelná.
Hovoříme-li tedy o radioaktivních prvcích v Zemi, mluvíme o tzv. přirozené radioaktivitě na rozdíl od umělé radioaktivity, která je (na Zemi) důsledkem technické činnosti jaderných zařízení. Otázka týkající se přirozené radioaktivity horkého magmatu souvisí s tzv. diferenciaci materiálu u zemského povrchu: Zemský plášť je plastický, nikoliv však tekutý, protože teplota tání tohoto materiálu značně závisí na tlaku a jen v oblasti nízkých tlaků u zemského povrchu nastává situace, kdy se horký materiál pláště začíná tavit, díky čemuž vzniká tekuté magma. Geochemici tvrdí, že "tendence" jednotlivých prvků vytvářet magma je značně variabilní a právě radioaktivní prvky, do něj "vstupují" snadno. Z magmatu nakonec vznikají jednotlivé minerály tvořící horniny kůry. Tento proces vede k tomu, že se ze zemského pláště postupně "odčerpávají" radioaktivní prvky, takže jejich koncentrace v kontinentální kůře je nyní mnohem vyšší než ve ("vyčerpaném") materiálu pláště.
Jen pro zajímavost: cca 20 km vrstva žuly by byla schopna (díky vysokému obsahu radioaktivních prvků) produkovat tepelný tok, který je srovnatelný s průměrným tepelným tokem měřeným na povrchu kontinentu.
Dotaz: Jak velký tlak vyvíjí voda, když zmrzne v těsném prostoru? (Václav Kadlec)
Odpověď: Tento tlak je obrovský. Jeho velikost můžeme odhadnout ze závislosti
teploty tuhnutí vody na tlaku. Při atmosférickém tlaku je tato teplota 0 °C, při tlaku stokrát větším je asi -1 °C, při tlaku dvou tisíc atmosfér je to asi -20 °C. To znamená, že při tlaku 2000 atmosfér se začne led tvořit až při teplotě nižší než 20 °C pod nulou, při vyšších teplotách zůstává voda v kapalném skupenství.
Pokud vodu budeme chladit, ale nedovolíme jí zvýšit při krystalizaci v led
svůj objem, bude se zvyšovat její tlak až k takové hodnotě, kdy při dané
teplotě může voda stále ještě být v kapalném skupenství - pro teplotu
-1 °C je to přibližně 100 atmosfér, pro -20 °C je tento tlak
okolo 2000 atmosfér.
