O stěhování soch moai

Velikonoční ostrov je jedním z nejosamělejších osídlených míst na Zemi. Pouze 20 km dlouhý kus země se nachází v Tichém oceánu 3600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky, nejbližší další ostrov je od něj vzdálen 1450 km. Kromě jiných zajímavostí a záhad se stal Velikonoční ostrov známý díky obrovským kamenným sochám rozesetým po celém ostrově, o jejichž účelu ani tvůrcích toho mnoho nevíme. Některé z více než 600 megalitů stylizovaných do lidské podoby jsou umístěny ve skupinách na vybudovaných terasách, jiné se nacházejí volně v přírodě.

Sochy byly vytesány jednoduchými kamennými nástroji ze sopečného tufu v lomech kráteru zvaného Rano Raraku. Největší záhadou pro mnoho badatelů bylo, jak mohli dávní obyvatelé přepravovat (bez tažných zvířat a moderní techniky) hotové sochy až na vzdálenosti 10 km. K prostému vlečení největších soch o hmotnostech přes 25 tun (například na dřevěném smyku) by totiž pravděpodobně nestačily síly všech tehdejších obyvatel ostrova dohromady.

V legendách se praví, že sochy kráčely po ostrově sami pod vlivem kouzla, které ovládali jen zasvěcení kněží. Známý spisovatel Erich von Däniken věren svým teoriím dokonce věří v zásah mimozemských civilizací. Mnohem realističtěji se na problém díval proslulý norský cestovatel, dobrodruh a badatel Thor Heyerdahl, známý například svými odvážnými plavbami na balsových vorech, kterými dokazoval námořnické schopnosti jihoamerických Indiánů. Heyerdahl se v roce 1955 během půlroční expedice na Velikonočním ostrově prakticky zabýval možnostmi výroby, vztyčování a přepravy soch. Přepravu, která představovala technicky největší problém, vysvětloval vlečením za pomoci dlouhých dřevěných pák.

Právě knihami T. Heyerdahla, které významně rozšířily povědomí o Velikonočním ostrově, se na začátku osmdesátých let 20. století nechal inspirovat mladý český absolvent Vysoké školy strojní a elektrotechnické Ing. Pavel Pavel. Otázka technického řešení stěhování soch mu nedala spát. Nepodcenil vyprávění legend o samostatné chůzi soch a uvažoval, jak by se daly sochy přemisťovat ve vzpřímené poloze. Brzy ho napadlo, zda by se nemohly sochy stěhovat podobně jako těžká skříň - postupným pootáčením při naklonění na jednu hranu. Spočítal, že by takový způsob dopravy byl nejméně desetkrát méně pracný než prosté vlečení.

Aby ověřil svoji teorii, rozhodl se P. Pavel vyrobit velkou betonovou napodobeninu sochy moai a vyzkoušet prakticky, zda mohlo menší množství lidí uvažovaným způsobem sochy skutečně stěhovat. Po půlročních přípravách experimentu se na podzim roku 1982 sešel se svými přáteli na volném prostranství ve Strakonicích před čerstvě vyrobenou 4,5 m vysokou a dvanáct tun těžkou sochou, která jako by z oka vypadla těm pravým z Velikonočního ostrova.

Za hlavu sochy přivázali účastníci pokusu silná lana vedoucí do stran, pomocí kterých dvě skupinky lidí rozhoupaly sochu ze strany na stranu. Od boků sochy vedly další dvě lana směrem dopředu. Tyto lana ovládala další skupinka, která zatáhla za lano od pravého boku přesně v okamžiku, kdy byla socha nakloněna na levý bok. Socha se tak odlehčeným pravým bokem pootočila dopředu a udělala první krůček. Stejným způsobem dokázalo několik lidí při náklonu na druhou stranu pootočit sochu levým bokem dopředu. Celý proces samozřejmě vyžadoval notnou dávku souhry a pozitivní roli sehrálo náhodně také rozmoklé podloží, na kterém se socha snáze otáčela, nicméně vyzkoušený způsob přepravy byl opravdu mnohonásobně snazší než prosté vlečení.

Můžete si to ostatně sami vyzkoušet jednoduchým pokusem.

Větší plastovou láhev (například 2,5 l) naplňte vodou nebo pískem - bude představovat zmenšenou sochu. Za hrdlo lahve uvažte asi metr dlouhou nit tak, aby oba konce vedoucí od hrdla byly stejně dlouhé. Druhou nit omotejte několikrát okolo spodní části láhve (několik centimetrů nade dnem) a pevně uvažte. Zbylé konce (přibližně půl metru dlouhé) povedou od místa uvázaní dopředu okolo lahve.

Hotovou láhev (sochu) mohou ovládat dva až čtyři lidé. Za nitě vedoucí od hrdla rozhoupe jeden nebo dva lidé láhev směrem do stran (jen velmi jemně, aby nepřepadla), další jeden nebo dva lidé rychlým střídavým taháním za spodní nitě při správném náklonu "pochodují" s lahví směrem dopředu. Celý proces je potřeba nacvičit a sladit okamžiky jednotlivých zatáhnutí (malá láhev se oproti velkým sochám kýve velmi rychle). Zvláště na měkkém podloží, například na karimatce, je cítit, že natrénovaným způsobem lze láhev posouvat za použití mnohokráte menší síly než při prostém tažení za spodní nit.

Než se P. Pavel pustil do svého pokusu s velkou kamennou sochou, musel mít dobře rozmyšleno a spočítáno, jak hodně se může socha naklonit, aby nespadla, kolik lidí bude potřeba k jejímu ovládání, jak silná lana použít a mnoho dalších podobných "drobností". I tak se během dalších opakovaných pokusů vyskytly různé problémy, které bylo třeba řešit "za pochodu" a které vedly k novým postřehům ohledně možností stěhování soch moai.

Zřejmě největším oceněním bylo pro P. Pavla pozvaní k expedici na Velikonoční ostrov od tehdy už velmi uznávaného T. Heyerdahla, kterému P. Pavel napsal o svých pokusech. V roce 1986 se tak P. Pavlovi splnil na tehdejší dobu velmi exotický a těžko představitelný sen a svoji teorii stěhování soch si měl možnost vyzkoušet přímo na Velikonočním ostrově se skutečnou moai a s partou domorodých obyvatel. Jaké radosti i starosti zažíval při této expedici by vydalo na dlouhé vyprávění, stejně jako podrobnosti o dalších pokusech, které P. Pavel dále realizoval (například s nasazováním obrovských kamenných klobouků na hlavy soch). Více se o těchto dobrodružstvích můžete dočíst například v knihách Rapa Nui a Jak vznikly největší monumenty dávnověku.

Úvod